Už dlouho mě lákalo se tam alespoň na pár dní vrátit a podívat se na všechno trochu jinýma očima. A koncem loňského roku se po všech stránkách zadařilo a já se ocitla těsně před Vánoci v Tel Avivu.
Do prezidentské volby zbývá jeden den, dávno mám jasné, komu dám svůj hlas a už se mi nechce číst nekonečné diskuze na sociálních sítích, ať už s nimi souhlasím nebo mě rozčilují a udivují. Takže se odpojuji a začínám se zbavovat restů, což znamená, že se chci věnovat opět zážitkům z cestování.
Tel Aviv jsem před více než dvaceti lety po několika letech pobytu docela dobře poznala. Ale když jsem se tam letos znovu po letech ocitla, neustále se mi na mysl vkrádala otázka, jaké by to asi bylo přijet po takové době do Prahy. I u nás přibylo hodně nových kancelářských budov, bytových domů, máme Tančící dům, Zlatý Anděl a další stavby, i když telavivským mrakodrapům těžko mohou konkurovat hlavně v rychlosti, s jakou se staví, stejně jako všechno ostatní včetně silnic a dálnic. Ostatně stavební ruch je vidět na každém rohu, buď se rekonstruují staré domy postavené ve stylu Bauhaus anebo staví nové budovy. Asi je těžké srovnávat místo a zemi, kde žijete permanentně a tu, kam se po takové době vrátíte.
Nejvíc mě asi překvapilo, bylo to, s jakou rychlostí se v Izraeli rozjela stavba železnic, jejichž síť v minulosti prakticky neexistovala a jež sloužily hlavně k nákladní přepravě. Od roku 2003 existuje například spojení vlakem mezi mezinárodním letištěm Ben Gurion Airport a několika zastávkami v Tel Avivu, doba přepravy 20 minut, nejnovější současnou investicí je stavba velkorysé železnice spojující Tel Aviv s Jeruzalémem, která obnáší mnoho přemostění a tunelů a bude první elektrifikovanou tratí v Izraeli. Zároveň umožní i přímé spojení Jeruzaléma s letištěm, což bude určitě velká úleva pro turisty.
Co je ale naprosto zřejmé na první pohled a v čem je Praha určitě pozadu, je péče o veřejný prostor, tedy o to, co slouží jejím obyvatelům jak k odpočinku, tak i k přepravě. I když síť autobusů, které slouží jako hlavní prostředek hromadné městské dopravy, je hustá, vybudovala radnice tam, kde to šíře chodníku dovoluje, cyklopruhy, po kterých lidé jezdí buď na normálních nebo elektrických jízdních kolech a koloběžkách, takže jsem si vzpomněla na Evropu. Na zrekonstruovaných chodnících najdete lavičky nebo židle, pevně zabudované. Pro turisty a pro ty, kteří se chtějí příležitostně svézt na kole, existují stojany s automaty, prvních 30 minut je zdarma. V Izraeli jsem vždycky obdivovala péči o zeleň, kdy ke každé rostlince směřuje hadička s odkapávajícím zavlažováním, ovšem tato péče za roky, kdy jsem tam nebyla, přirozeně získala další úroveň a zaměřila se na péči o lepší vzhled veřejných prostor a možnost jejich využití místními obyvateli.
Nejvíce je to znát na tzv. promenádě, hebrejsky tayelet, pětikilometrovém pruhu podél telavivského pobřeží, který v devadesátých letech končil ve dvou třetinách dnešního a byl prakticky širokým chodníkem, pod kterým byly na pláži umístěny restaurace. Už tehdy jsem byla fascinovaná tím, jak místní pláž využívají, v každou denní hodinu tam někdo běhal, cvičil, sportoval, hrál volejbal nebo místní plážový ping pong bez stolu. Ovšem tentokrát se k obdivu přidalo hlavně to, jak zajímavě a vkusně se podařilo zrekonstruovat celou délku promenády s tím, že přibyly stupně, na kterých si můžete odpočinout, posadit na dřevěná lehátka nebo opřeni o zábradlí na dřevěné zvlněné střeše restaurace pozorovat stále překvapující moře. Součástí promenády se stal i veřejný bazén se sladkou vodou, mnoho venkovních tělocvičen pro dospělé i pro děti, hřiště. Dnes je možné procházkou dojít až do historické Jaffy na jihu a lidé toho náležitě využívají, korzo je plné, zvlášť v sobotu o šabatu, kdy nejezdí autobusy. Pláž těsně před Jaffou se upravuje, ovšem takovým tempem, že stačí jeden den a vy stavbu málem nepoznáte. A všude hřiště, lavičky, trávníky.
Snad ještě víc mě potěšila proměna Rotschildova bulváru, úžasné aleje fíkovníků v nejstarší části Tel Avivu, která probíhá současně s obnovou domů ve stylu Bauhaus, které byly vyhlášeny kulturním dědictvím UNESCO.
Nechci se dnes moc rozepisovat, je to spíš takový úvod k jednotlivým kapitolám, protože bych se chtěla postupně znovu podělit o dojmy a fotografie, kterých mám stovky. Bohužel i když tamní zima je také mnohem teplejší než jsou místní zvyklí, azuro se konalo asi jen dva dny, ale i když to na fotografiích tak nevypadá, bylo 23 stupňů.
