Své postavy nehrál, on jimi skutečně byl... Na tom se shodují v dokumentu všichni. Opravdovost, uvěřitelnost, absence nadměrného ega, kterou z něj cítíte i dnes. Proto se stal francouzským národním pokladem a miláčkem publika.
Můj milovaný Belmondo, bylo to včera krásné setkání po letech. Osmdesát minut nesentimentálních vzpomínek na bohatý život i natáčení a projížďky prosluněnými aktraktivními místy, kde jsi natáčel – Azurové pobřeží, Rio de Janeiro, Řím, Paříž. I když už je ti přes osmdesáttři a následky mrtvice jsou ještě trochu znát, pořád jsi to ty - chlap, šarmér, osobnost, francouzský národní poklad Bébel, věčný kluk. Byl jsi hrdinou mého mládí a nikdy by mně nenapadlo, že čím budu starší, tím víc budu obdivovat tvoje herectví a schopnosti. Tvoji hrdinové byli opravdu z masa a kostí, pro život fyzicky i psychicky dobře vybavení, nepotřebovali CGI triky, digitální úpravy svalové hmoty nebo bobule a speciální fyzickou přípravu před natáčením. Byl jsi to prostě ty, který jsi jim poskytl své tělo a ducha a stal se někým jiným. Ať to byl mladý kněz, zloděj na útěku, zbojník, voják, policajt... Těch posledních bylo hodně a hlavně díky nim tě většina lidí zná. Přišel jsi ve vhodnou dobu, nastupovala generace nové vlny šedesátých let, začínala éra odlišné kinematografie, která přinesla i jiné požadavky na vzhled filmových hrdinů. A byl to právě tvůj obličej omlácený z boxu, který byl opakem uhlazených hezounů, který zabral. Samozřejmě to nebylo jen o tom, kdybys neměl talent a nebyl charismatická osobnost, zapadl bys. Ale ty jsi filmem U konce s dechem (1960) dech hluboko nabral, ustál slávu, ke které tě vystřelil a docela přirozeně pokračoval ve své vzestupné filmové kariéře. A to nemluvím o tvém návratu na divadelní jeviště už ve věku lehce pokročilém, kdy ti půl hodiny tleskalo publikum v Paříži na derniéře Keana anebo tě zbožňovalo jako Cyrana...
A teď přichází do kin dokument Belmondo (Belmondo par Belmondo, 2016). Velký dík tvému synovi Paulovi, že se rozhodl připomenout historii tvojí kariéry a spolu se štábem tě naložil do historického Ferrari a do letadla a vypravili jste se na místa, kde jsi natáčel rozhodující filmy tvé kariéry, které připomínají úryvky z nich. A jsou to milá setkání nejen pro tebe. Na plátně se připomíná generace francouzských herců (Claude Brasseur, Jean Rochefour a další známé tváře), kteří byli tvými přáteli a zároveň jste společně hráli ve filmech ať už na stejné nebo opačné straně zákona a samozřejmě i proslulí režiséři. Bohužel už nežije tvůj kamarád a režisér Philippe de Broca, režisér a scenárista, který přesně vystihl tvé schopnosti a natočil s tebou mimo jiné dva kultovní filmy Muž z Ria a Muž z Acapulca, které spolehlivě baví další a další generace. Připomínáš, že jsi to byl ty, kdo do francouzského a možná i evropského filmu přinesl zámořskou ležérnost, protože tvoji policajti nechodili v obleku. Bylo to zřejmě i praktické, protože tvoje kaskadérské kousky, které jsi předváděl, aniž by ses nechal zastupovat a honičky po střechách, by sako asi nevydrželo.
Samozřejmě, že jsi byl živel. Obrovské charisma, fyzická přitažlivost, žen kolem bylo hodně a ty sám přiznáváš, že ses nezdráhal užívat si života. Od rodiny s třemi dětmi jsi odešel za Ursulou Andres, kterou jsi poznal při natáčení Muže z Hong Kongu a naposledy ses stal otcem v roce 2003 ve svých sedmdesáti letech, když tvoje tehdejší žena byla o 32 let mladší.
Já ti ale ještě jednou děkuji za tu hodinu a půl, kdy jsem se vrátila do mládí, do dob, kdy všechno bylo buď černé nebo bílé, hrdinové kladní nebo záporní a hlavně díky tobě existovali pořádní chlapi, kteří byli pro život připraveni nejen fyzicky, ale dokázali se na věci podívat s humorem a s nadhledem. Říkají to o tobě ve filmu kamarádi a je to zjevné i z tvého celého života - nikdy jsi netrpěl syndromem přebujelého ega, jak se to často stává úspěšným umělcům nebo i lidem z ostatních oborů.
P. S. A vám všem ostatním tenhle dokument vřele doporučuji.
