A hlavně s velkým odhodláním stát se olympijským šampiónem ve skoku na lyžích... O tom, jak se stal první britský reprezentant v této disciplíně na zimní olympiádě v Calgary 1988 miláčkem publika, vypráví autobiografická komedie.
Není mi známo, jak proslulý byl v tehdejším Československu, ale těm, kteří sledovali televizní přenosy z olympiády, se určitě vybaví zaplněné tribuny a diváci, kteří Eddiemu za jeho nadšení a radost ze sportu fandili. Byl outsiderem, ale jemu to nevadilo, splnil si životní sen. Ten, který měl od malička, kdy se jako malý školák často večer oblékl a na matčin dotaz, kam odchází, řekl, že jede na olympiádu. Trpělivý i otrávený otec ho v dodávce jezdil znovu a znovu vyzvedávat na zastávku autobusu, kde ho nalákal k návratu domů slibem společného sledování televizní soutěže...
Brit Michael Edwards (nar. 1963), už od školních let přezdívaný Eddie, byl v dětství trochu nemotora, ale když se zakousl do sjezdového lyžování, vypracoval se tak, že mu jen těsně unikla kvalifikace na zimní olympiádu v Sarajevu v roce 1984. Po velkém zklamání přišel na nápad, jak příště nebýt odkázán na výběr z mnoha uchazečů a k velkému úžasu funkcionářů se rozhodl stát prvním britským olympijským reprezentantem ve skoku na lyžích.
V době, kdy zahraniční skokani, kteří létali vzduchem od dětství, měli za sebou stovky seskoků a kdy "létající Fin" Matti Nykänen skočil v Planici dokonce 191 metrů, Eddie začínal od píky ve 22 letech, financoval vše z úspor a s pomocí rodičů, měl navíc nevýhodu vyšší váhy a silných brýlí, které se mu pod lyžařskými rosily. Pro kvalifikaci stačilo dosáhnout "jen" 71 metrů. On ale skákal maximálně šedesát...
Dík scenáristům, že v tomto momentu přichází ve filmu režiséra Dextera Fletchera "Orel Eddie" (2016) na scénu fiktivní postava bývalého amerického reprezentanta ve skoku na lyžích, který kvůli sporům s trenérem a náklonnosti k alkoholu pracuje jako údržbář trati v lyžařském areálu v Garmisch-Partenkirchenu a jemuž samouk Eddie svými nepodařenými pokusy a pády z můstku přidělává práci. Nebudu spoilerovat předvídatelný vývoj děje, ale sledovat živočišného Hugha Jackmana, jak si konečně po Wolverinech užívá civilní role, pro kterou má díky svému sportovnímu zjevu předpoklady, je příjemné i proto, že mu autoři připravili zábavné hlášky a akce. Další kapitolou je výkon Tarona Egertona (Kingsman) v hlavní roli, kterému prostě musíte věřit a s nímž se vám sevře žaludek při pohledu dolů z devadesátimetrového můstku... Příjemná zábava s poselstvím, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.
Osobně je mi snímek blízký tím, jak nenápadně zdůrazňuje potřebu psychické podpory nejbližšího okolí v případě, když se rozhodneme jít svou cestou a věnovat se něčemu, co jiným připadá bláznivé a neuskutečnitelné. Eddieho maminka (na rozdíl od skeptického otce) je ta pravá máma, která v něj věří a podpoří ho i v momentu, kdy on sám chce všeho nechat a vrátit se ke štukatérskému řemeslu. Takže pokud jsme to sami nezažili, nezapomínejme na to u svých dětí...
https://www.youtube.com/watch?v=hyzQjVUmIxk
