Proč v Dánsku neexistovala židovská otázka?

Do Kodaně jsem se vypravila hlavně za designem a architekturou, ale místo, které jsem jako první navštívila, spojuje tato dvě témata navíc se zajímavou otázkou.

Znáte to, někam brzy ráno přijedete, ale ubytování pro vás mají až odpoledne. A tak si uložíte zavazadla, a protože adrenalin funguje, vydáte se do ulic města, kterého se už nemůžete dočkat. Cesta z Prahy do Kodaně trvá něco přes hodinu, ale když odlétáte v sedm,  musíte být na letišti v pět, což pro mně znamenalo vstávat o půl čtvrté. Stručně řečeno, byla jsem trochu tumpachová.

Na Dánské židovské muzeum (Dansk Jodisk Museum) jsem ale byla moc zvědavá, a to hlavně kvůli interiéru, jehož autorem je známý světový architekt Daniel Liebeskind (např. Židovské muzeum Berlín, nebo nové Světové obchodní centrum v New Yorku). Svůj unikátní nápad spojit severský jednoduchý styl s nejistotou člověka, ocitajícího se jako imigrant v novém prostředí, dovedl k dokonalosti tím, že vytvořil expozici, která svými nepravidelnými tvary, dřevěným materiálem, neočekávanými hranami a skleněnými průhledy a nakloněnými podlahami opravdu fyzicky na návštěvníky působí. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nejistota v chůzi není způsobena mou rozespalostí, ale opravdu zešikmeným povrchem, po kterém procházím. Diskuze o zřízení muzea byly velmi náročné, protože se nachází v historicky chráněné části staré budovy Královské knihovny a architekt musel čelit obavám památkářů o znehodnocení místa moderní architekturou. Nakonec osvícené hlavy daly projektu zelenou a dnes je muzeum velmi navštěvované nejen zájemci o historii Židů v Dánsku, ale hlavně díky dramatické architektuře Daniela Liebeskinda. 

I když to z dnešního pohledu vypadá, že prostory muzea jsou částí staré budovy Královské knihovny, původně v těchto místech stála tajná část loděnice krále Kristiána IV. Zde se mimo zraky zvědavců nakládala munice a děla na lodi. Právě tento král v roce 1622 pozval první Židy, obchodníky z Amsterodamu, aby se usídlili a obchodovali v Dánsku, takže je jakýmsi pojítkem mezi místem a židovskou historií. Když se v roce 1906 stavěla Královská knihovna, budovu loděnice pohltila. A v roce 2004 bylo v jejích prostorách otevřeno Dánské židovské muzeum. 

Židovská komunita nebývala v Dánsku velmi početná (v roce 1901 měla asi 3500 osob), počet se zvýšil začátkem 20. století, kdy Dánsko přijalo židovské uprchlíky z východní Evropy, kde probíhaly pogromy. Pokračovala asimilace s dánským obyvatelstvem a rostl počet smíšených manželství, což bychom mohli srovnat s českými poměry. Jeden velký rozdíl, který se týká období druhé světové války, však je markantní.

I když Dánsko podepsalo s Hitlerem dohodu o neútočení, přesto Německo v dubnu 1940 napadlo království, které bez většího odporu rychle kapitulovalo. Nacistická propaganda uváděla Dánsko jako modelový protektorát, kde fungovala nadále vláda i parlament a král Kristián X. vedl stát. Dánské židovstvo nebylo nijak perzekuováno, Židé nemuseli například nosit žluté hvězdy (traduje se i prohlášení krále, který řekl, že pokud by dánští Židé byli nuceni nosit Davidovu hvězdu, bude ji nosit také). Až do konce srpna 1943 tedy zůstali Židé chráněni, ale protože dánské hnutí odporu vzhledem k neúspěchům Němců na východní frontě začalo organizovat sabotáže, stávky a nepokoje, které se stupňovaly, německá okupační správa požadovala po dánské vládě zásah a dala jí ultimátum do 28. srpna 1943. Vláda vnímala německé požadavky jako neakceptovatelné porušení národní suverenity a vyhlásila nouzový stav. Okupační správa tedy zadržela sto prominentních Dánů, včetně vrchního rabína, načež dánská vláda 29. srpna 1943 rezignovala.

Okupační správa vyhlásila stanné právo a doposud chráněná dánská židovská komunita měla být deportována do koncentračních táborů. Ovšem našel se německý diplomat, který tuto informaci včas vyzradil dánskému politikovi, jehož prostřednictvím se o všem dozvědělo dánské hnutí odporu a představitelé židovské komunity. Byla zorganizována okamžitá záchrana dánských Židů, kterou finančně podpořil i sám král a jíž se zúčastnil celý národ. A tak se stalo, že více než sedmi tisícům dánských Židů se podařilo uprchnout do neutrálního Švédska v rybářských člunech přes Oresundský průliv.  Když začalo zatýkání, bylo deportováno pouze 202 osob a nakonec bylo celkem 464 dánských Židů převezeno do Terezína. Stejně jako u ostatních Dánů vězněných Němci se dánské úřady i u Židů za ně přimlouvaly a posílaly jim potraviny. Ke konci války tak z celkového počtu deportovaných zahynulo "pouze" 49. 

Ovšem expozice muzea se nezaměřuje výrazně na tato známá fakta a historii, ale autoři upřednostnili myšlenku představit různorodost židovské kultury a zdůraznit její pozitivní a unikátní vliv na kulturu  a soužití celého království. Daniel Liebeskind se rozhodl, že hlavním mottem bude hebrejský výraz "mitzvah" (micva), což znamená přeneseně dobrý skutek a zakřivené uličky při pohledu shora toto slovo tvoří a je i součástí světelných projekcí. Zároveň připomíná pozitivní zkušenost, kterou ve svých dějinách Židé v Dánsku měli, speciálně záchranu v roce 1943. V prosklených vitrínách se nachází mnoho písemných dokladů, historických artefaktů a předmětů ze židovského života z judaistických sbírek i od soukromých osob a nechybí ani náhled do dnešní kosher domácnosti a představení jejích domácích spotřebičů. Nepravidelné tvary vitrín umožnily architektovi i možnosti působivého využití osvětlení. Zároveň myslel i na prostředí před nenápadným vchodem, kam umístil nepravidelné kamenné kvádry, sloužící k odpočinku, které jsou opět postaveny na lehce zešikmené betonové ploše.

Pokud se tedy někdy vydáte do Kodaně, nenechte si toto neobvyklé muzeum určitě ujít. A všimněte si, že není třeba několika barevných poutačů, aby vás vchod zaujal a vy jste vstoupili.

Dánské židovské muzeum