Nudíte se v metru? Zajeďte si do Lisabonu.

Nikdy by mě nenapadlo, že po návštěvě Lisabonu nebudu nadšená jen z celkové atmosféry města, jeho historických částí a moderní architektury, ale i z obyčejného dopravního prostředku, který mi doma moc potěšení nepřináší.

Před odletem na vysněnou návštěvu portugalské metropole jsem počítala s tím, že mě určitě okouzlí atmosféra města, o níž už jsem tolik slyšela. Teď jsem zpátky a první, o co bych se chtěla podělit, je kupodivu nadšení z lisabonského metra.

Netýká se jen způsobu cestování, který díky jednoduchému značení umožní i cizinci pochopit systém přestupů mezi čtyřmi linkami s 56 stanicemi a samozřejmě existence linky metra na letiště, kterou najdete v každém vyspělém městě s výjimkou Prahy.  Ani turniketů u vchodů a východů z nástupišť, které snímají jednoduché karty nabité na různé typy dopravy a bez nutné existence revizorů prostě neplatícího člověka nepustí ani dovnitř ani ven (stejný systém existuje na vlakovém nádraží, u autobusů a trajektů). Chybí zde i zmatení turisté, kteří se v Praze snaží pochopit předpotopní automaty na jízdenky, uvnitř vozů metra lapají název stanice a u mapy se dohadují, kde jsou. Tady je to jednoduché - hlášení je sice také v rodném jazyce, ale zároveň se na obrazovce objeví název stanice, jako to u nás bývá pouze v lepších vlacích.

První nápad postavit v Lisabonu podzemní dráhu se objevil už v roce 1888, ovšem až teprve po druhé světové válce, po které neutrální Portugalsko přijalo Marshallův plán, dostal tento plán zelenou a v roce 1959 byla otevřena první linka metra, která se velmi osvědčila.

Postupně vznikly čtyři linky, které mají nezvyklá romantická označení. Modrá (Linha Azul) má ve znamení racka, žlutá (Linha Amarela) slunečnici, zelená (Linha Verde) obchodní plachetnici karavelu a červená (Linha Vermelha) kompas. Všechny tyto znaky odkazují hrdě na portugalskou námořní tradici a obchodní úspěchy.

Důvodem, proč ale tohle všechno píšu, je výtvarná a architektonická stránka metra. Azulejos (z arabského az-zulayi), čili leštěné dlaždice ve všech velikostech, tradiční portugalský produkt, převzatý od Španělů, který na povrchu obdivujete na domech a ve veřejném prostoru, se na obkladech všech stanic používá už od úplného začátku. Ovšem za to, že se metro stalo v podstatě podzemní výtvarnou galerií, mohou zvláště v 90. letech vybudované nebo zrekonstruované stanice, kde dostali velkorysou příležitost renomovaní portugalští i zahraniční umělci. Bohužel jsem neměla možnost vidět všechny interiéry, ale i ty stanice, kterými jsem projížděla anebo na nich přestupovala, mně okouzlily svou nápaditostí a odvahou investora oslovit i kontroverzní umělce. Absolutní špičkou je stanice Oriente, věnovaná vodnímu živlu, která se stala vstupní branou pro Expo 98 a je součástí komplexu železniční stanice a autobusového nádraží. Zde se snoubí umělecký rozlet s gigantickou stavbou věhlasného španělského architekta Santiaga Calatravy, která i přes svou velikost působí naprosto odlehčeně a nutí vás přímo zatajit dech (o samotné stavbě nádraží až někdy příště).

Ano, jsou ještě na světě města, kde se nebojí a hlavně umí spojit tradici s moderní architekturou, což je můj hlavní pocit po odjezdu z toho nádherného města. A je mi jasné, že se tam brzy vrátím, protože tohle byl jen začátek jednoho krásného přátelství, jak říká klasik.

P. S. Závěrem se omlouvám za kvalitu fotografií, z nichž většina byla mým mobilem pořízena ve spěchu a nebo dokonce za jízdy.

Zkratkou z cest lisabonským metrem