Střet kultur? Ba ne...

Každý máme svého Vietnamce. Buď ve večerce přes ulici nebo v zelenině, někteří se u nich i oblékají. Nenapadlo by mě, že já svou extra Vietnamku potkám ve čtvrtek odpoledne v Praze Na Poříčí a že to bude přímo střet kultur.

Já si létám, já se vznáším... Ne že bych tu písničku a interpretku až tak milovala, ale ten pocit byl blízko. Měsíc fyzioterapie s achilovkou pomohl, spěchám a můžu si dokonce dovolit běžet. Hodí se, protože už mám deset minut zpoždění a v tašce mi vyzvání urgující telefon. Je krásné slunečné odpoledne, i to Paladium mě najednou neštve, všechno je dnes slaďoučké i ten růžový Disneyland. Už to je jen pár metrů... A vtom je to zase tady. Připomínka toho, že jakmile si v životě pomyslím, že je něco fajn a v pořádku, osud mi okamžitě dá najevo, ne, ne, nemáš nárok...

 Z průjezdu těsně vedle mně nečekaně vyrazí bez rozhlédnutí titěrná Vietnamka, a protože nestojím oběma nohama na zemi, silou nosorožce mě povalí na chodník. Když chci vstát, ucítím šílenou bolest. Při pohledu na divně zkroucené levé zápěstí s dvěma boulemi je mi jasné, že tohle normální zlomenina asi nebude. Vietnamka se omlouvá, ale to už není nic platné, a já navíc vím, že kdybych neběžela a nesoustředila se jen na to, že musím dohnat ztracený čas, střet s ní bych určitě ustála a nedopadla bych na tvrdou dlažbu. 

A pak už jen záchranka, prozatímní rovnání ruky do ortézy, kapačka, houkačka a hurá na František. Vůbec mi nevadí, že mně všude vozí, bolest nepřestává, i když jsem nadopovaná, zároveň bohužel slyším od lékařů skloněných nad výsledky rentgenu slovo operace a vidím vážné tváře, což mi zrovna na náladě nepřidá, ale nečekala jsem to přece? 

Je to tak, ale ne hned, nejdřív musí zmizet otok, takže přichází rovnání a prozatímní sádra, která je den ode dne těsnější, ruka a prsty fialovější... A jak to vypadá, otok se jen tak nevzdá, protože šlo o velkou zhmožděninu a měkké tkáně musejí být pro operaci v pořádku. Takže buď ve čtvrtek anebo později, prostě léto budiž pochváleno. 

Já vím, kdyby nebyla na Jižní spojce zácpa, kdyby mi neujelo metro před nosem, kdyby mě neznervózňoval drnčící mobil, kdybych nespěchala a nebyla tak blbě odpovědná... Ale stejně jsem fatalista a vím, že nějaká ta „Vietnamka“ za rohem vždycky někde číhá... Ta z minulého týdne mi poněkud drsně připomněla, že už bych opravdu měla přestat spěchat.