Proč jsem nejela do Barcelony za Gaudím

Nejdříve plány zhatila zlomená ruka plus lockdown, za rok další lockdown, a proto jakmile bylo jasné, že se dá opět cestovat, vydala jsem se letos v březnu na třetí pokus do hlavního města Katalánska. Ale ne za Gaudím.

I tomu, kdo se moc nezajímá o umění a architekturu, se při zmínce o Barceloně vybaví hlavně Antoni Gaudí, jehož dílo město proslavilo. Ani já jsem samozřejmě nezůstala imunní a byla zvědavá, ale moje první cesta do Barcelony měla hlavně jiný důvod.

Tím byl tzv. Barcelonský pavilón, ikonická stavba světové architektury, která vznikla v roce 1929 při příležitosti Světové výstavy v Barceloně a byla navržena architektem Ludwigem Miesem van der Rohe (1886 - 1969), autorem brněnské Vily Tugendhat. I kdybyste to nevěděli, určitě by vás to napadlo, protože autorský rukopis i použité materiály jsou opravdu zjevné. Travertin, různé druhy mramoru, ocelové sloupy, mléčné sklo, chromové prvky, to všechno podle vznikajícícho minimalistického pravidla tohoto architekta - Méně je více. 

Nevím, jestli i ostatní návštěvníci mají stejný pocit, ale i když jsem pavilón znala z fotografií a filmů, překvapily mě rozměry a nenápadnost stavby, která je téměř skryta stranou původního, dnes už překonaného výstavního areálu Fira de Barcelona. Jedná se samozřejmě o mnohem intimnější projekt než Vila Tugendhat, protože nebyl určený k bydlení a i když slovo "pavilón" navozuje představu něčeho, co známe z brněnského výstaviště, není tomu tak. Nikdy totiž nebyl určen k vystavování, byl to pouze prostor, kde se konala oficiální recepce k otevření německého pavilonu, jíž se zúčastnil španělský král Alfonso XIII. .

Pocit nenápadnosti ovšem rychle zmizí, když vystoupáte po několika schodech, ocitnete se na podestě u první vodní plochy a rozhodnete se vstoupit pod nízkou rovnou střechu stavby. Tady se stanete poutníkem, který na relativně malé ploše neustále objevuje nové úhly pohledu, možnosti průchodu, hry světla, odrazy od vodní hladiny, působení přírodních materiálů a když se cítíte unaveni tíhou dojmů, můžete se posadit do ikonického křesla Barcelona, které pro tuto příležitost navrh Mies van der Rohe společně s architektkou Lilly Reich. Nejlepší posezení je ale u druhé vodní plochy, kde jste totálně odstřiženi od okolního světa a můžete mimo jiné obdivovat genialitu architekta.

Architekturou pavilonu Mies van der Rohe nejen splnil na sto procent vládní zadání představit světu Německo po válce jako bezproblémový moderní a dynamický stát, i když budoucnost pak byla jiná, ale zároveň také položil základy modernismu.

Barcelonský pavilón má jen jednu malou chybičku, nejedná se o originál, protože ten byl v roce 1930 rozebrán a odvezen do Německa, kde posloužil jako materiál k jiným stavbám. V roce 1983 ale tři katalánští architekti po dlouholetém úsilí konečně získali od města Barcelona finanční podporu a mohli začít stavět pavilon podle zachovaných fotografií a nákresů. Bohužel Mies van der Rohe, který je v úmyslu podpořil a navrhl svou účast v týmu, v té době již nežil. Po zdařilé rekonstrukci tedy pavilón od roku 1986 stojí znovu a přitahuje návštěvníky z celého světa.

Jestli tedy míříte do Barcelony a zajímá vás architektura, nenechte se pohltit jen Gaudím, zajeďte si k úpatí hory Montjuice a nechte se překvapit i něčím jiným.

Barcelonský pavilón