Plážoví hoši u Anděla

Před lety mě na jejich skladbách s vysoko posazenými hlasy přitahovala hlavně představa slunné Kalifornie, pláží, moře, surfujících fešáků a nádherného lenošení. Ale pak přišel Brian Wilson se svými "symfoniemi v kapse"...

Když se na mně včera večer ze všech stran kinosálu Cinestar Anděl doslova sesypaly fantastické hudební nápady Briana Wilsona společně s hlasy všech Beach Boys, věděla jsem, že jsem na správném místě. Poslední den Febiofestu se totiž konalo jediné promítání úspěšného amerického snímku Love & Mercy (2015), který u nás nepůjde do distribuce, a proto se jednalo o ojedinělou možnost vidět tento film na velkém plátně. A hlavně také slyšet v kvalitně ozvučeném sále (sice "pouze" Dolby 5.1) nejen repertoár, ale i zajímavý soundtrack, o který se zasloužil známý hudebník Atticus Ross.

Legendární skupina Beach Boys vznikla na předměstí Los Angeles v roce 1961 a její základ tvořili bratři Brian, Carl a Dennis Wilsonové, k nimž se přidal jejich bratranec Mike Love a spolužák Al Jardine. Byli typickými představiteli tzv. California sound a uchvátili posluchače svými harmonickými vokály a texty reflektujícími pohodu, surf a romantickou lásku. Ovšem Brian Wilson, který skupinu zásoboval melodiemi a o němž je film, byl ojedinělý hudební génius, který cítil, že je třeba jít dál. Postupně se vzdával vystupování na pódiu, což vyhovovalo i jeho psychicky labilní povaze a věnoval se inovativnímu studiovému nahrávání, ke kterému zval symfonický orchestr, experimentoval se zvuky, texty písní začaly být více osobní, což vedlo k rozkolu s despotickým otcem, který skupině dělal manažera. V roce 1966 skupina vydala album Pet Sounds (obsahovalo mimo jiné skladby jako God Only Knows, Wouldn´t It Be Nice), které bylo v USA přijato vlažně, ale v Evropě trhalo rekordy a je dodnes považováno za jedno z nejdůležitějších ve vývoji populární hudby. Bohužel natáčení dalšího alba se nekonalo kvůli Brianovým psychickým problémům podpořených užíváním drog, které jej na dlouhou dobu vyřadily z normálního života...

Neobvyklý autobiografický film režiséra Billa Pohlada, nazvaný podle písně Briana Wilsona z roku 1988, se věnuje dvěma obdobím jeho života - šedesátým a osmdesátým létům a nezvyklé je hlavně to, že ho hrají dva dospělí herci. V tomto souboji pro mně zcela jasně vítězí fantastický Paul Dano (Little Miss Sunshine, Až na krev, Mládí), který byl za svůj výkon nominován na Zlatý glóbus a je s podivem, že se mu vyhnula minimálně oscarová nominace. On Briana Wilsona nehraje, on se jím jednoduše stal. Ať už slyší "hlasy" ve své hlavě, má noční můry z otce, který ho bitím připravil o 95 procent sluchu v jednom uchu nebo přesvědčuje hudebníky ve studiu k netradičním postupům při nahrávání. Právě scény, při kterých jsme svědky vzniku později známých melodií, patří k nejlepším.

Jon Cusack je starším Brianem, s kterým se setkáváme v momentu, kdy je totálně pod vlivem podivného psychoterapeuta doktora Landyho (Paul Giamatti), který ho izoluje od světa, předávkovává léky a manipuluje jak s ním, tak s jeho majetkem. Tehdy Briana Wilsona zachránilo setkání s Melindou Ledbetter (Elizabeth Banks), jeho budoucí druhou ženou, které se podařilo zainteresovat rodinu a přesvědčit ji, že Brian bude při poskytnutí běžné lékařské péče schopen normálního života, což se i podařilo. Od devadesátých let tato legenda opět skládá a vystupuje, ovšem nejvíce obdivu sklízí stále za svoje geniální novátorství ze šedesátých let.

Je opravdu škoda, že tento výjimečný pohled do zákulisí populární hudby se nedostane na plátna kin, na druhou stranu společnost Bontonfilm ho připravuje pro svou nabídku VoD čili Video on Demand, takže bude za poplatek legálně ke stažení a zajistí vám dávku Good Vibrations minimálně na pár dní.

https://www.youtube.com/watch?v=CqW0pRgKTtc

https://www.youtube.com/watch?v=d8rd53WuojE